80550 m2, 553m délka, 146m průměrná šířka

Dnes nese tento prostor název „náměstí“. Vytyčen byl jako největší tržiště – součást

urbanistického fenoménu – Nového Města pražského (základní kámen položen roku

1348 českým králem a římským císařem Karlem IV.) Význam celé této ojedinělé

koncepce dnes v pražských ulicích nikdo nenajde. Karel IV je synonymem Karlova

mostu, Karlovy Univerzity, Karlova Karlštejnu, celé zlaté éry, kdy České země byly

sídlem království a císařství, centrem kultury a vzdělanosti. Nový papež buduje nové

sídlo v Avignonu a rozhoduje se pro velkorysou koncepci nového papežského paláce.

Dosavadní stavby byly souhrnem zmatečného neefektivního bourání, výstavby

a zase bourání, středověké ulice nedávaly dost prostoru velkolepým plánům. Karel

jako papežův chráněnec měl vše z první ruky. Rozhodl se ve svém novém sídle Praze

neopakovat chyby předešlých papežů z Avignonu, ale postavit nové město dle

velkolepé nadčasové vize. Město, které svou geometrií navazuje na Staré Město

pražské, ale velikostí parcel, ulic a tržišť a svou symbolikou však naprosto ojedinělého

nadčasového unikátního konceptu.

Karlovo náměstí je náměstí vytyčené v měřítku, které má s klasickým náměstím

pramálo společného. 80 550 čtverečních metrů. Blíže k starověkému božskému,

nadlidskému měřítku. Obrovské shromaždiště, tržiště, velkorysé parcely, soustředění

řemesel, cílová i přestupní stanice obchodních cest, nekonečná plocha

na – ve středověku nejdůležitější – východo-západní obchodní magistrále, kde se

do města přijíždělo nejvýstavnější Svinskou branou (sv. Jana, řečená slepá) a dnešní

Ječnou ulicí (27m šířky!!!). V neposlední řadě místo, kam Karel soustřeďuje centrum

svého velkého vzoru a snu – nebeského Jeruzaléma. Cílový bod poutních cest – první

pátek po neděli velikonoční lidu vystavované korunovační klenoty nejprve v dřevěné

věži s ochozem, později v Kapli Božího těla, odkud bylo žehnáno davům. Tento den

byl po staletí velmi významným svátkem.

Ví dnes některý pražan, natož turista, dojde-li sem vůbec, kde se ocitá? Pomineme-li

současný stav nynějšího parku, špatně přístupného, dožilého (který by se jistě dal

zkultivovat a který má nesporné kvality z dob svého založení, osnova je památkově

chráněná), říkáme si…

Proč park? Ochrání někdo naprosto ojedinělý urbanismus? Není náhodou Praha

naprosto unikátní svědectví Karlovy doby? V celosvětovém kontextu? Neměli bychom

se k tomu přihlásit? Tak, jako se při rekonstrukci chrámu rozhoduje, které slohové

období se odkryje, tak i v tomto případě je na místě se zeptat, zda kvality zbytku parku

z 19. stol převyšují sílu a kvalitu této urbanistické koncepce.

Prostor nynějšího Karlova náměstí nebyl v podstatě nikdy zcela uchopen, pozdější

doby nebyly již tak štědré, prostor nebyl nikdy vydlážděn, ještě před 150 lety to byla

blátivá, neuchopitelná plocha, špalíček, slanečkárna, trhy, cirkus…

Plocha měla a má být především shromaždištěm, cílem a křížením cest. Dnes

pominul trhovecký význam, poutě už jsou minulostí. Přesto magnetismus místa v celé

jeho velikosti, jak doufáme, stále existuje. Je to místo pro setkávání, shromáždění,

pro krátkodobou relaxaci,… Je to i součást cesty spojující Staré a Nové Město

s (ve středověku veledůležitým) klášterem Na Slovanech, kde na žádost papeže

kázali slovanští mniši v lidu srozumitelném jazyce. A konečně s Vyšehradem, kde se

středověká pouť uzavírá. Ta cesta by měla být čitelná, Praha by měla prezentovat své

poklady, skryté pod nánosy dob.

Plocha již ve středověku, lemována patrovými domy, nebyla „typickým“ náměstím.

Partery, tak od sebe vzdálené, spolu nikdy nekomunikovaly, vyjma špalíčku. Byla to

plocha soustřeďovaná do svého středu – ke kapli Božího těla. Nekomunikují ani dnes,

kdy se výška zástavby zněkolikanásobila, partery stále žijí svým životem a plocha

prozrazuje něco uvnitř sebe. Vnitřní část však nesmí být odříznutá, bez dialogu,

bariérou.

Proto také v návrhu přistupujeme k prostoru s představou znovuobnovit centrální

prostor v místech, kde stávala kaple, který ale přímo nekomunikuje s partery, nýbrž

se soustřeďuje do svého středu, kde podtrhuje vnímání os a průhledů. Fasády domů

s ním pak vstupují v dialog v druhém plánu. Naopak přiblížit se snažíme ke kostelu

sv. Ignáce, tak tragicky dnes odříznutého, bez jakéhokoli předprostoru a vazby

na okolí. Také prostor před radnicí nedýchá, je odříznut od okolí lichoběžníkem

jakéhosi parku, kde v koutě dřímá barokní kašna se sloupem sv. Josefa. To platí také

o Faustově domě, odkud se člověk složitě brodí přes kaskádu přechodů, aby narazil

na záda zarostlého parku. Neexistující průhledy, návaznosti, vazby na okolí. Z parku

se stává uzavřené ghetto, jako by uprostřed stál blok domů. Náměstí vlastně vůbec

nevnímáme. Cítíme pouze frekventované, dopravně přetížené ulice, chodci jsou

šikanováni systémem přechodů a ostrůvků, jakákoliv pěší trasa je za trest. Celá

plocha náměstí je rozsekána ulicemi a jednotlivými částmi parku na nečitelnou,

beztvarou, bezesměrou, zoufalou masu jakési neupravené zeleně, vycházející sice

z kvalitního parkového konceptu konce 19. stol., který však již dnes není v souladu

s tím, co jej obklopuje, co se od něj očekává, prostě vyrostl ze své doby a nemá již

odezvu.

Navrhujeme vrátit Praze tento výjimečný prostor v celé jeho magické velikosti,

celistvý, čitelný, koncepční prostor odrážející se od parterů do svého „srdce“

– centrální plochy vnitřního náměstí, vymezující se v rámci konceptu, komunikující

však v návaznostech, osách a průhledech se svým okolím. Pokusit se navázat

na Karlův velkolepý urbanismus, v kontextu dnešní doby. Mít na vědomí symboliku,

měřítko a nadčasovost, v jejímž duchu byla tato plocha vytyčena.

Jistě nestačí říci, že tak velké, lidským měřítkem těžko uchopitelné náměstí, které

po staletí nenašlo svou tvář, je vhodné osázet parkem, abychom měli více zeleně.

Při studiu kompozice Nového Města pražského nelze prohlásit, že vznikl

neuchopitelný, ve své velikosti dnes jako náměstí nepoužitelný prostor, který je nutno

pouze nějak „zaplnit“. Lze jen pokusit se pochopit a uchopit Karlovo dědictví.

Celkové architektonicko – urbanistické řešení:

Základní členění ploch:

Vnitřní náměstí dlážděné mozaikově do obrazců různými barvami žulové či

mramorové kostky – uzel cest v srdci náměstí – prostoru bývalé kaple Božího těla,

umístěné ve zlatém řezu, kde velikost místa je znázorněna proudem a životem,

abstraktní obraz přitahuje kolemjdoucí a magicky působí při pohledu z věže

Novoměstské radnice. Plocha pro shromáždění, podium, trhy, projekce, společenské

akce, instalace,… Vymezení prostoru dlažbou, okolním stromořadím, drobnými

transparentními budovami v pásech čel, ve které přechází obraz z dlažby

a v kompozici se stromy, kde budou umístěny vstupy do podzemních garáží,

do metra, průchody, obchody, kavárny, občerstvení…

Optické přičlenění kostela sv. Ignáce, průhledy, osy, vnímání základní

východo-západní osy, zároveň podpoření směrování přes náměstí od radnice

k Emausům, k Vyšehradu.

Obvodový pás – klidová, odpočinková zóna pod korunami stromů, zastavení, vodní

prvky, posezení, hry, odpočinek, děti, prostory pro instalace, sochy, akce.

Předprostor, předsálí, skrývající v sobě zároveň dialog s vnitřním náměstím,

sjednocené linie, návaznost grafického řešení, dlažeb. Směrování, setkávání,

zastavení.

Významným budovám na náměstí je vrácen předprostor, budovy jsou vtahovány

do prostoru a žijí (radnice, kostel sv. Ignáce, Faustův dům).

Náměstí je pěší křižovatkou cest Vinohrady – Václavské náměstí – Staroměstské

náměstí – Betlémské náměstí – Vltavské nábřeží – Vyšehrad. Pěší zońy v ulicích Ječná

a Resslova zajistí úchvatné propojení náměstí Míru v čele s monumentálním kostelem

svaté Ludmily a Jiráskova náměstí s Tančícím domem dnes vysunutým do jednoho

z hlavních průjezdů Prahou. Cesta lemována kostely, kterým je navrácena jejich

světská velikost (kostel Svatého Václava – na Zderaze, kostel Svatého Cyrila

a Metoděje, kostel Svatého Ignáce z Loyoly, kostel svaté Ludmily a nelze pominout

ani kostel Svatého Štěpána).

Pěší dopravní uzel – cesty, cyklostezky, přestupy, čekání v klidném prostředí uvnitř

stromořadí, vnímání okolí. Prostor, kde se setkává pohyb s odpočinkem, prostor bez

překážek, mantinelů, šikan, nuceného směrování, svoboda a volnost pohybu. Prostor

s možností výběru…